Miroslava a Petr Loupancovi jsou nevidomí rodiče, kteří společně v Bystřici pod Hostýnem vychovávají tři zdravé děti. I přes svůj handicap a některé odrazující reakce, kterých se jim dostávalo na začátku jejich společné cesty, rodina šťastně funguje a s rostoucím věkem dětí jsou překážky stále menší. Petr se živí jako masérv roce 2014 byl zvolen do městského zastupitelstva.

Odhodláníod počátku

„Když jsem zjistila, že čekám první dítě, tak jsem nepřemýšlela, zda si to dokážu představit nebo ne. Možná že budu třeba nevyspaná a tak, ale byla jsem zkrátka odhodlaná, že chci být dobrá matka a dát svým dětem to, co jsem neměla. Velký cit, lásku, obrovskou péči,“ vzpomíná na první pocity Miroslava. Okolí už si tak jisté nebylo. „Setkala jsem se s hroznou reakcí gynekoložky. Řekla, že se musí včas zjistit, zda dítě zdědí nevidomost a případně se mělo „zlikvidovat“. U obou dětí jsem skutečně dostala návrh, zda si je nechci nechat vzít. To jsem tedy opravdu nechtěla,“ dodává rázně.

Hodněpráce, která za to stojí

„Hodně lidí se děsilo, že péči nezvládneme, ale zbytečně. Stačí se zklidnit a naslouchat. Poznáte, že dítě dýchá, že má něco v ruce, kde je… Není to tak, že bychom tu po nich šlapali nebo nevěděli, kde zrovna jsou,“ vysvětluje trojnásobná maminka.
„Měl jsem určitě někdy pocit, že to nezvládám. Když jsem musel chodit do práce a poté vyčerpaný se jim ještě věnovat, bylo to náročné,“ přiznal Petr. „Až na občasný nepořádek ale vše zvládáme. Jde jen o to, že jak člověk nevidí, všechno mu trvá trochu déle. Ten handicap přece jen znát je.“

Loupancovi jsou vynalézaví, poradili si s výchovou dětí pomocí spousty triků. „Když byly menší, nosily na sobě děti rolničku, tak jsme pořád věděli, kde jsou. Taky chodíme doma bosí, abychom na ně přinejhorším nestoupli botou. Miminka jsem si zvykla nosit nohama napřed, když chodím po bytě, abych je náhodou neudeřila do hlavičky.“ „Jak děti rostou, všechno je stále snazší. Když si s námi už umí povídat, pomoci nám, podají mi do ruky, o co je poprosím, vše nám jde hned lépe a rychleji,“ pochvaluje si Miroslava.

Nemiléreakce

Kromě netaktní gynekoložky se Loupancovi bohužel setkali s více nepříjemnými odezvami. „Reakce nejsou vždy příjemné. Slyšíte si na ulici někoho povzdychnout, že už máme zase další. Někteří nám třeba tykají. Neznáme se, a jen proto, že jsme nevidomí, si myslí, že nám mohou tykat. To mě skutečně vytáčí,“ stěžuje si Miroslava.
Loupancovi ale věří, že zlým jazykům dokázali opak. „Zcela určitě se postoj okolí postupně změnil. Nedokázali si představit, jak vychováme jedno dítě. Teď už nás snad berou jako normální pětičlennou rodinu.“

Loupancovi si váží veškeré pomoci, které se jim dostává, a sami chtějí také pomáhat. „Řekli jsme si, že všechno to, co máme teď doma pro děti nového, si nepořídíme, dokud sami někomu finančně nepomůžeme. A tak jsme si na dálku adoptovali thajskou holčičku. Každý rok jí posíláme peníze,“ vysvětlují manželé.

PodporaD.I.SEVEN

Bezpečnostní agentura D.I.SEVEN podporuje nejen handicapované, ale i děti a zvířata. Rodinu Loupancových finančně podporuje každý rok. Díky ní si můžou dovolit například vybavení dětského pokojíčku, letní dovolenou nebo školné na soukromou vysokou školu pro Miroslavu.

 

ROZHOVOR– PETR A MIROSLAVA LOUPANCOVI

1) Jaká pro vás byla ze začátku role rodičů? Měli jste vzor ze svých rodin?

M: Bohužel jsme oba z internátu, takže nějaké vzorové rodinné zázemí nám spíš chybělo, hlavně mně. Museli jsme na všechno přijít za chodu, byli jsme mladí prvorodiče, ale zároveň mě to i motivuje dát našim dětem to, co mně v dětství chybělo.

2) Co považujete pro nevidomého rodiče za největší výzvu nebo omezení?

P: Nejcitelnější je tempo. Jak člověk nevidí, vše mu trvá delší dobu.

3) Srší z vás velká síla a odhodlání. Zažili jste i slabší chvíle, kdy jste si nebyli tak jisti, že vše zvládnete?

P: Měl jsem určitě někdy pocit, že to nezvládám. Když jsem musel chodit do práce a poté vyčerpaný se jim ještě věnovat, bylo to náročné.

M: Odhodlání se mě drželo od začátku. Slabší chvíle mám spíš občas s tím handicapem, když mi někdo říká, jak má Péťa krásné dlouhé řasy, nebo jak se děti hezky smějí, mrzí mě, že to nemůžu vidět.

4) Petře, co tě vedlo ke kandidatuře do městského zastupitelstva?

P: Mým původním záměrem bylo podpořit Moniku Pořízkovou v čele kandidátky, vůbec jsem to nečekal. Neměl jsem ambice se hrnout do politiky, bylo to pro mě skutečně překvapení a úplně nová zkušenost.

5) Mrzí vás nepříjemné reakce okolí?

M: Samozřejmě, že některé poznámky zamrzí. Mně hlavně uráží, když nám lidi na ulici skrz handicap tykají, jako bychom se znali. Jsem přece normální dospělá žena se třemi dětmi. Ráda si ale myslím, že jsme jim ukázali tím, jak šťastná rodina jsme, a vše funguje, jak má.