Tomáš Mošnička se narodil v roce 1966 a závodně se sportu začal věnovat v roce 1987, a sice jako spolujezdec v závodech sidecar. Doprovázel přední české řidiče, jako je například Josef Novotný, Vladimír Vodenka, Pavel Boukal, Libor Sakař či Milan Jiroušek.
Po boku výše zmíněných jezdců dosahoval Tomáš Mošnička mnoha úspěchů, dvakrát obsadil 2. a čtyřikrát 3. místo na mistrovstvích republiky. Největším zahraničním úspěchem je 5. místo na mezinárodních závodech ve Francii. Slibnou sidecarovou kariéru mu v roce 1995 narušila nehoda při motocyklových závodech, při které utrpěl úraz páteře, který ho připoutal na invalidní vozík. Už po 2 letech od úrazu se ale ke sportu vrátil, a sice k benchpressu.
Vzpírání se začal věnovat 2 roky po své nehodě, soutěžil v letech 1998 až 2006, a sice v disciplíně benchpress, převážně v kategorii do 100 kg. Mistrovství republiky vyhrál šestkrát - v letech 2000, 2001, 2002, 2003, 2005 a 2006. Jen v roce 2004 si odnesl stříbro. V roce 1998 si odnesl bronz z mistrovství Evropy a v roce 2000 se stal dokonce mistrem světa. Posilování se okrajově věnuje dodnes.
Od roku 2009 se účastní závodů ručních kol – handbike. Od roku 2010 pravidelně obsazuje přední pozice v Českém poháru. Závodí na špičkové evropské úrovni, kde obsazuje pravidelně medailové pozice a na světové úrovni se žařadil mezi historicky neúspěšnější české handbikery v kategorii MH3.
V roce 2020 byl Tomáš Mošnička nominován na paralympijské hry v Tokiu, kde se zúčastnil silničního handbike závodu – 80km a silniční časovky – 25km (Tomáš Mošnička je jediným českým paracyklistou, který se od roku 2008 dokázal prosadit a nominovat na letní paralympijské hry v nejpočetnější a výkonnostně nejtěžší kategorii paracyklistiky. Ani v následujících letech se přitom neočekává, že by se v této kategorii dokázal na paralympiádu kvalifikovat další český závodník).
Gratulujeme!
Tomáš Mošnička je ženatý, má dvě dcery a kromě cyklistiky mezi jeho záliby patří para-box a rybaření; volný čas rád tráví v klidu s rodinou. Je šéfredaktorem portálu Žiju s handicapem. Jeho hlavním sponzorem je bezpečnostní agentura D.I.SEVEN, která ho každý rok finančně podporuje.
Těžká otázka. Každé vítězství má svůj význam a dělá mi radost. Objektivně je největším úspěchem asi titul mistra světa ve vzpírání, hrdý jsem ale i na republikové tituly z motorek nebo na letošní nominaci na paralympijské hry v Tokiu.
I když jsem se ve vrcholové cyklistice pohyboval zhruba čtrnáct let, začal jsem se postupně zamýšlet nad tím, kdy je správný čas odejít. Osobně si myslím, že ideální je ukončit vrcholovou kariéru ve chvíli, kdy se člověku ještě daří. Právě proto si stále pohrávám s myšlenkou, že bych vrcholový sport mohl postupně opustit.
To ale rozhodně neznamená, že bych přestal sportovat úplně. Pro člověka na vozíku je totiž aktivní pohyb velmi důležitý a je potřeba se neustále udržovat v dobré fyzické kondici. V současné době jsem se víceméně náhodou dostal k para-badmintonu, kterému se aktivně věnuji pod vedením zkušeného trenéra.
Uvidíme, co přinese čas. Momentálně nemám ambice směřovat k vrcholným soutěžím, ale nechávám si otevřené dveře – čas ukáže, kam se tato cesta bude ubírat a jak se v tomto sportu dokážu výkonnostně posouvat. Určitě časem nějaký turnaj zkusím.
Snažím se sportu dávat maximum, když se mu nevěnuji, tak pracuji jako šéfredaktor webu Žiju s handicapem. Účastním se taky různých veřejných akcí, seminářů, akcí pro dětské domovy, které spadají pod takovou jednu rodinu subjektů podporovaných mým hlavním sponzorem firmou D.I. SEVEN a.s. Zkrátka se nenudím. Dělám také charitu v rámci svého PR pro některé neziskovky, se kterými spolupracuji i pracovně.
Nekecat a makat! Chce to odhodlání a trpělivost, nabízí se spousta aktivit i pomůcek, ale často bohužel prostě nejsou lidi.
